Dům č.p. 148 na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti má sice některé středověké prvky, ale první zmínka o něm a jeho majitelých je až z roku 1606.Úřední záznam z roku 1689 již uvádí, že zde byla lékárna. V roce 1729 kopil dům Ignác Pilchowitz, který jej v roce 1752 celý přestavěl a dal vyzdobit oficínu nástropními obrazy. Datum přestavby potvrzuje chronogram umístěný na stropě.

Klenutý strop je štukovou a plastickou malbou rámců členěn v barokně formovaná pole. V lunetách jsou vyobrazeni slavní antičtí lékaři a lékárníci. Dále zde nacházíme alegorické obrazy: Zkouška a Rozum. Plynoucí čas znázorňují symbolické postavy ročních období. Dominující postavení má centrálně situovaný obraz Herma a Hippokrata.

Výzdoba stropu byla v minulosti připisována Ignáci Josefu Raabovi žijícímu na Velehradě, nyní připisují odborníci malby Josefu Ignáci Sadlerovi z Olomouce.

Fasáda domu se v průběhu doby měnila. Původní podloubí bylo v roce 1884 zastavěno, čímž byl prostor lékárny zvětšen. Protože majitelé Antonie a Josef Stanclovi zakoupili v roce 1883 i vedlajší dům č. 149, byl současně celý objekt sjednocen novorenesanční fasádou a vyzdoben sgrafity. V letech 1925-1932 byla etapovitě provedena úprava portálů a fasády v přízemí podle návrhu architekta Dominika Feye. Fasáda musela být v průběhu let několikrát renovována, naposled v roce 1993.

Poměrně časté střídání majitelů bylo ukončeno přechodem do vlastnictví jediné rodiny v roce 1855, kdy lékárnu koupil František ze Schullernů se svou chotí Františkou. Po smrti svých rodičů a tří bratří se stává jedinou dědičkou jejich nezletilá dcera Antonie. Do doby její plnoletosti vede lékárnu provizor Jan Vyskočil, který si svým nezjištným jednáním a ryzím charakterem získává natrvalo úctu celé rodiny. V roce 1877 se Antonie ze Schullernů provdala za lékárníka Josefa Stancla. V té době se stává lékárna také dostaveníčkem národních, kulturních a politických představitelů města a širokého okolí. Josef Stancl je prvním českým starostou královského města Uherské Hradiště, zemským poslancem Moravského sněmu, zakládá průmysl v Mařaticích. Založil také týdeník Slovácké noviny a byl jeho prvním vydavatelem.

Od roku 1924 vedou lékárnu jeho synové: dr. Bruno Stancl do roku 1930 a PhMr. Josef Stancl junior do znárodnění v roce 1948.

Po restituci objektu v roce 1991 dochází k rozsáhlým opravám. Od 1. 9. 1993 přebírá od státu zpět provoz Stanclova lékárna, spol. s r. o., která se snaží rekonstrukcí interiéru na základě dochované dokumentace navrátit tomuto klenotu jeho bývalý lesk.

V historických pramenech se nachází zmínka o mariánské kapli, kterou vévoda Oldřich Korutanský daroval v roce 1247 velehradskému klášteru. Dle názoru některých historiků stála tato kaple v dnešních Sadech. V 15. století zde byl vybudován kostel, z něhož se dochovalo kněžiště s polygonálním závěrem a figurální výzdobou, zaklenuté žebrovou klenbou.

V 18. století byla chrámová loď zbarokizována. V roce 1876 kostel vyhořel a v následujícím roce byl znovu opraven. K dalším vnitřním úpravám došlo roku 1893, kdy byl postaven nový pseudogotický oltář od Josefa Runfgeldiera z Tyrolska. V roce 1895 bylo také v kostele objeveno původní gotické okno a v roce 1906 zde byly Matějem Strmiskou instalovány nové varhany. Roku 1937 amatérský archeolog Antoš Horsák prozkoumal sklepy pod starou kostnicí.

Kostel je jednolodní orientovanou stavbou s polygonálním závěrem kněžiště, obdélnou sakristií na jižní straně kněžiště a čtyřbokou věží v průčelí. Je prohlášen kulturní památkou.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Kostel Nanebevzetí Panny Marie tvoří dominantu městského hřbitova, je hodnotnou pozdně renesanční stavbou s některými raně barokními formami. Vystavět ho dal v době boje katolíků a evangelíků o místní farnosti na základě smlouvy s městem z 18. prosince 1613 na cestě do vinohradů Václav Kulíšek z Moravičan, někdejší městský písař, posléze hradišťský primátor.

Přesné určení datace založení stavby se v literatuře i pramenech rozchází na dva údaje, a to na období 1610/1611 a 1613/1614. Letopočty 1610 a 1611 jsou vytesány do kamenné fundační desky Václava Kulíška, kterou nalezneme ve zdivu lodě vpravo od vstupu. Roky 1613 a 1614 uvedl sám iniciátor stavby Václav Kulíšek v jeho rukou psaném a do městských knih zaneseném fundačním zápisu datovaném 4. února 1637. Vyjdeme-li z předpokladu, že kamenná deska skutečně bezprostředně souvisí se stavbou kostela, pak můžeme letopočet 1610/1611 interpretovat jako fyzické založení stavby, tedy položení základního kamene, a následující údaje 1613/1614 jako duchovní založení spojené s fundačním zajištěním kostela i fary. Roku 1784 byl v okolí kostela založen městský hřbitov pro Uherské Hradiště.

V 18. století byla loď kostela druhotně zaklenuta a stavba zbarokizována. V tuto dobu byla také pravděpodobně vybavena barokním oltářem s odpovídajícím zasvěcením Nanebevzetí Panny Marie, jehož vznik je datován kolem roku 1740.

Při poslední obnově dokončené v roce 2013 byl objekt staticky zajištěn, opatřen promyšleným systémem odvlhčení zdiva i provětrávanou konstrukcí podlahy. Po obnovení krovu byla střecha opatřena novým pláštěm a také kamenné prvky a dveřní výplně se dočkaly restaurátorského zásahu. V interiéru byla instalována sochařská výzdoba, nová svítidla a lavice.

Nejzásadnějším počinem bylo navrácení historické podoby oltáře. Před zahájením obnovy bylo zjištěno na základě průzkumu a nálezu fotografie z 30. let minulého století, že na první pohled nevýznamný oltář je kvalitní barokní řezbářskou prací neznámého autora. Původní architektura oltáře stála na svém místě, avšak v průběhu let byla přemalována a upravena pomocí překližek a tapet. Chybějící plastiky světců a andělů byly dohledány na půdě fary, svatostánek ve skladišti farního kostela. Všechny prvky prošly náročným restaurátorským zásahem a byla jim navrácena původní polychromie z doby jejich vzniku.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

BÝVALÁ SYNAGOGA – KNIHOVNA BEDŘICHA BENEŠE BUCHLOVANA

Někdejší synagoga představuje jedinou hmotnou památku židovské kultury v Uherském Hradišti. Židovský templ byl postaven židovskou náboženskou obcí v roce 1875 v novorománském slohu při severovýchodním okraji historického jádra města. Původní stavba měla jednoduchá hladká průčelí
s trojúhelníkovými štíty lemovanými dekorativní římsou a sedlovou střechu. Na rozdíl od většiny synagog není stavba orientována na východ, což bylo dáno prostorovými možnostmi v době vzniku (podél někdejší středověké hradby).

V roce 1904 byla uherskohradišťským stavitelem Antonínem Šupkou rozšířena a secesně upravena včetně doplnění kupole. Ve večerních hodinách 22. 6. 1941 byla zdemolována příslušníky oddílů SA a kolaborantské organizace Vlajka. Pokus o vypálení se nezdařil, byl však úspěšně zopakován v noci
12. srpna 1941. Z budovy zůstala jen ruina původně určená k demolici. Po válce však byla budova opravena a začala sloužit kulturním institucím, např. Slovácké filharmonii a pěveckému sdružení Svatopluk a od roku 1951 veřejné knihovně (dnes Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana).

Při rekonstrukci byl sakrální halový prostor zrušen vložením patra a budova změněna na dvoupodlažní. Po požáru v roce 1966 nebyly během rekonstrukce obnoveny některé detaily a architektonické články. Při povodni roku 1997 byla budova značně poškozena a musela být opravena, v roce 2004 byla obnovena také kupole.

Synagoga byla postavena jako jednolodní halový objekt v patře s galerií, přístupnou symetrickými schodišti, která navazovala na vstup. Severozápadní průčelí je koncipováno jako vítězný oblouk
s vysokou, valeně zaklenutou předsíní. Oblouk stojí na dvou předsunutých sloupech
s novorománskou hlavicí, nad obloukem je trojúhelníkový fronton nesoucí ve vrcholu desky Desatera. Uprostřed oblouku v přízemí je na osu prolomen vchod, dva menší vstupy jsou po stranách. Jihovýchodní průčelí je jednodušší, také zde je na osu proražen vstup, nad ním novorománské sdružené okno, jehož dvě části svírají nad sebou v půlkruhově zakončené šambráně kruhové okénko. Po stranách v přízemí i patře jsou situována půlkruhová okna.

V interiéru se nacházejí novorománské litinové sloupy, dodatečně vestavěn byl výtah a točité schodiště. Pro potřeby knihovny je využito rovněž podkroví a navštívit lze také vnitřní prostor kupole. Nalevo od hlavního vstupu je osazena pamětní deska s hebrejským a českým nápisem, připomínající postavení synagogy v roce 1875 a hradišťské židovské obyvatele, umučené za 2. světové války.

Knihovna nese své jméno po významné uherskohradišťské osobnosti, spisovateli, bibliofilovi a knihovníkovi Bedřichu Beneši Buchlovanovi.

Objekt je nemovitou kulturní památkou

Kino Hvězda

Kvalitní a moderní architekturu šedesátých let 20. století představuje objekt kina Hvězda. Město bylo při jeho budování vedeno snahou získat moderní prostor s širokoúhlým plátnem a současně záměr využilo pro vybudování krytu civilní obrany. Úkolem projektu bylo navrhnout víceúčelový objekt, který svůj druhotný účel navenek nikterak neprezentuje. Jeho vypracováním byl pověřen brněnský architekt Ing. arch. Zdeněk Michal, CSc. Suterén objektu vytváří nezbytné zázemí pro přežití skupiny lidí během jaderného či chemického nebezpečí, přičemž kinosál podkovovitého tvaru s původně 550 místy k sezení by sloužil v případě nebezpečí jako shromažďovací prostor. Oddělení a zabezpečení tohoto prostoru bylo možné neprodyšným uzavřením tlakových dveří při vstupu do kinosálu.

Horní nadzemní část je tvořena prostorným a atraktivním foyer s prosklenými obvodovými stěnami a provozním zázemím. Vstupní část je obklopena terasami, jejichž část je využívána jako letní kavárna. Pod vstupní halou byla umístěna taneční vinárna pro 80 osob, jejíž interiéry byly dokončeny v roce 1968 až po otevření kina. Pravoúhlá stavba kina je zajímavá svým kruhovým vnitřním atriem přístupným z foyeru, které slouží jako respirium. Akustický tvar amfiteatrálního hlediště kina je vložen do obvodového železobetonového válce zakrytého kupolí o rozponu 27 m. Projekt posloužil rovněž pro stavby kina Hvězda v Přerově a kina Metro 70 v Prostějově.

Kino Hvězda bylo postaveno v letech 1965–1968 na spojnici mezi centrem města a novým sídlištěm Na Rybníku v blízkosti muzea, sportovní haly a parku Smetanovy sady. Do provozu bylo uvedeno
6. října 1967 při slavnostním představení filmu Markéta Lazarová režiséra Františka Vláčila. Náklady na stavbu činily 5,5 milionu Kčs.

Po rekonstrukci v roce 2011 se možnosti využití rozšířily o pořádání konferencí, seminářů, výstav, dramatických a hudebních produkcí. V respiriu bylo vytvořeno malé podium s hledištěm, v suterénu vznikl víceúčelový klub se zázemím. Zařízení potřebné pro provoz krytu v prostorách zůstalo, ale nebylo rekonstruováno.

Objekt není nemovitou kulturní památkou.

Kaple sv. Šebestiána

Votivní kapli v prostoru mezi vnějším a vnitřním opevněním před Kunovickou bránou, na nynějším Palackého náměstí, nechala postavit v roce 1716 hradišťská vojenská posádka pod vedením svého velitele Jiřího Adama z Říčan na památku obětí velké morové epidemie, která město postihla v roce 1715. Vysvěcena byla 16. srpna 1716 a později byla na vrcholu štítu osazena plastikou svatého Šebestiána, ochránce před morovou ránou a patrona vojáků, a dvěma pískovcovými vázami.

Průčelí jednoduché barokní stavby zdobí pískovcová kartuše, v níž latinský nápis s chronogramem osvětluje okolnosti vzniku kaple. Kaple je zaklenuta valenou klenbou s lunetovými výsečemi.

Kaple není jen připomínkou obětí morové epidemie, ale má také zajímavou novodobou historii. Až do šedesátých let 20. století stála pod úrovní terénu při okraji silnice, protínající Palackého náměstí. Se vzrůstajícím automobilovým provozem ve městě vyvstala nutnost rozšíření silnice, čemuž kaple bránila. Proto bylo v roce 1968 rozhodnuto o přesunu kaple na nové stanoviště. V lednu 1969 byla kaple vyzvednuta, posunuta o několik metrů jižním směrem na zvýšený terén a do konce roku 1971 celkově zrenovována. Poslední obnovou prošla v roce 2014.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Kaple svatého Rocha

Nad vinohrady nedaleko vrcholu Černé hory stojí v nadmořské výšce 302 m památná kaple, jež připomíná zhoubnou morovou epidemii, která postihla obyvatele Uherského Hradiště v roce 1680.

Přední hradišťští měšťané v čele se Zachariášem Guchsem tehdy věnovali část svého majetku na výstavbu kaple zasvěcené patronům morové rány (sv. Roch, sv. Šebestián a sv. Rozálie). Po udělení souhlasu olomouckým biskupem Karlem z Lichtenštejna byla stavba započata na podzim roku

1680, její dokončení se protáhlo na dlouhou dobu. Jednou z hlavních příčin mnohaleté výstavby byl požár, který vypukl v Uherském Hradišti v dubnu 1681 a zničil velkou část města.

V říjnu 1687 byla vyzvednuta báň věže a dokončena stavba kněžiště. Ve stavbě kaple se dále pokračovalo výstavbou chrámové lodi, předsíně a v roce 1715 byla ke kapli přistavěna poustevna pro strážce kostelíka. Podle písemného pramene z roku 1803 byla dostavěna teprve v roce 1746.

Za císaře Josefa II. roku 1786 byla kaple odsvěcena, poté došlo k sejmutí věže a následně byla prodána městu Hradišti, které v ní zřídilo prachárnu pro místní posádku. Po první světové válce byla zásluhou arcibiskupa ThDr. Antonína Cyrila Stojana a hradišťských občanů Ing. Vojtěcha Stancla a JUDr. Miloslava Skácela zchátralá stavba odkoupena a opravena pro prvotní účel. V roce 1931 byla kaple znovu vysvěcena a začaly se u ní konat poutě.

V letech 1965–1968 byla kaple opravena za pomoci věřících a mnoha ochotných spolupracovníků
v čele s Mons. ThDr. Antonínem Šuránkem. Vysvěcena byla 29. září 1968, v den 35. výročí úmrtí olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Po násilném přerušení v sedmdesátých letech byla obnovena poutní tradice v roce 1990.

Dochovaná podoba kaple je klasicistní. V roce 2009 byla opravena a původní půdorysný rozsah celé stavby, objevený při archeologickém průzkumu, byl znázorněn kamennou zídkou.

Na rozcestí ve Vinohradské ulici stojí socha Bolestné Panny Marie, která připomíná morovou epidemii v roce 1715. Její stanoviště je druhotné, původně stála na úpatí Černé hory a v jejím okolí bývali pochováváni obyvatelé města, kteří podlehli morové ráně. V roce 2007 byla restaurována a přemístěna na nynější místo.

Nedaleko sochy stojí zděná hranolová boží muka, která nechal v roce 1721 postavit uherskohradišťský měšťan Kašpar Poglies k uctění obětí morové epidemie.

Kaple sv. Rocha a boží muka jsou nemovitými kulturními památkami.

Kaple sv. Alžběty

Je nejstarší dochovanou původně církevní stavbou ve městě. Byla postavena pravděpodobně ve druhém desetiletí 15. století v těsné blízkosti městských hradeb u Staroměstské brány. Barokní průčelí dnešní lékárny skrývá prostory bývalé špitální kaple, na něž navazují rekonstruované budovy někdejšího středověkého špitálu, později městského chudobince
s nemocnicí, nyní sloužící jako ordinace lékařů.

Interiér kaple tvoří obdélníková vstupní místnost a navazující polygonální presbytář. Stěny vstupní místnosti jsou členěny štukovým pilastrovým řádem se slepou arkaturou na zdech. Strop vstupní místnosti je zakončen zrcadlovou klenbou.

Polygonální presbytář s gotickými lomenými okny a vnějšími opěrnými pilíři je od vstupní místnosti oddělen portálem s lomeným obloukem. Je zaklenut křížovou klenbou s kamennými žebry. Na svorníku této klenby je vytesána pětilistá růže, znak pravděpodobného zakladatele kaple Jana z Moravan, společně se jménem druhého zakladatele, hradišťského měšťana Kusny.  Roku 1610 byla špitální kaple opravena, avšak již v roce 1643 byla kaple se špitálem poškozena při požáru města. Odstranění těchto škod spojené s dílčí přestavbou kaple datuje letopočtem 1656 raně barokní portálek v interiéru.

Při výbuchu nedaleké prašné Červené věže v roce 1695 byla poškozena statika kaple i špitálu, který musel být stržen. Vrcholně barokní novostavba byla provedena v rozsahu dnešního jednotraktového přízemí přední části budovy současné polikliniky. K dalšímu rozšíření špitálu, který byl městským sociálním zařízením, došlo v roce 1727. Od konce 18. století zde byla díky bohatým mecenášům z řad šlechty postupně zřizována první nemocniční lůžka a od roku 1856 se tato část stala městskou veřejnou nemocnicí.

Impulzem k další závažnější stavební akci byl požár Vodní ulice v roce 1849. Na samém sklonku klasicismu tak bylo hlavní vstupní průčelí budovy kaple po předchozí výstavbě bočních traktů sjednoceno novou fasádou, vykazující již vliv eklektického historismu.

Městská veřejná nemocnice ukončila činnost v roce 1924, městský chudobinec byl ve dvacátých letech adaptován a působil zde až do roku 1955 (od roku 1948 pod názvem Dům odpočinku). V roce 1963 byla kaple uzavřena a její prostory sloužily jako skladiště družstva Obzor. V osmdesátých letech došlo k unáhlenému zboření východní části budovy špitálu, zbývající část nadále chátrala. V první polovině devadesátých let byla provedena náročná rekonstrukce a v listopadu 1995 byla otevřena poliklinika U Sv. Alžběty s lékárnou v historických prostorách kaple.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Justiční palác 

Od poloviny 19. století bylo Uherské Hradiště sídlem okresního i krajského soudu, avšak teprve v roce 1884 byl vybrán pozemek ke stavbě jejich společného sídla na dnešním Palackého náměstí. Podmáčený a nerovný terén musel být zvýšen o dva metry navážkou ze zrušeného městského pevnění a základy objektu byly stavěny na pilotách. Byl určen pro krajský a okresní soud, úřad státního návladního, berní úřad a věznici pro 250 vězňů. V roce 1897 byl historizující novoklasicistní soubor budov dokončen. Současně s realizací reprezentativního sídla soudu, věznice s velkým dvorem a kaplí byla dotvořena také podoba severní strany náměstí, kde byly postaveny tři měšťanské domy.

Hlavní průčelí paláce je obráceno do Všehrdovy ulice, je členěno uprostřed a na bocích vystupujícími rizality, které jsou zdůrazněny pilastry s ionskými hlavicemi. Střední rizalit uzavírá trojúhelný štít se zubořezem. V interiéru se dochoval původní vstupní vestibul,  zaklenutý zrcadlovou klenbou
s lunetami, strop je vyzdoben alegorickými malbami.

V roce 1960 přestal palác sloužit svému původnímu účelu a o pět let později v něm našla své sídlo střední uměleckoprůmyslová škola, v části paláce sídlilo také okresní oddělení Sboru národní bezpečnosti a později, do roku 1993, policie.

Soubor bývalého justičního paláce s věznicí je nemovitou kulturní památkou.

Program:
Střední uměleckoprůmyslová škola Uherské Hradiště /bývalý Justiční palác

sobota 9. září 2023
13:00 a 15:00          Komentovaná prohlídka bývalého Justičního paláce

neděle 10. září 2023
13:00 a 15:00          Komentovaná prohlídka bývalého Justičního paláce
10:00 a 11:00          Komentovaná prohlídka Franklovky (sraz u Franklovky, tř. Maršála Malinovského 368)
13:00 – 16:00          Workshop pro děti
10:00 – 17:00          Umprum kavárna ve foyer školy

Jezuitská Kolej

Hradišťská pevnost skýtala bezpečí a ochranu nejen svým obyvatelům, ale chránila svou pozicí zemské i státní hranice. Ale až v čase třicetileté války zde byly položeny základy vzdělanosti a kultury. Jejich nositelem bylo Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož zástupci sem přišli v roce 1644 z Kroměříže. K tomu, aby v červnu roku 1654 mohl být položen základní kámen nové koleje v Uherském Hradišti, přispěla donátorka Kateřina Zoubková ze Zdětína, která svůj majetek odkázala řádu. Nezanedbatelný podíl na příchodu jezuitů je třeba přičíst rychtáři Janu Českému, který jezuitům odkázal část svého majetku, a také Václavu Kulíškovi z Moravičan, knězi působícímu v Mařaticích a v Uherském Hradišti a usilujícímu o rekatolizaci města.

Samotná stavba koleje se ukázala jako velmi náročná kvůli vysoké hladině spodní vody. Její základy byly položeny do hloubky tří metrů na mohutné dubové piloty. Na ně byly vrstveny velké přitesané balvany, na nichž teprve začalo vyrůstat základní zdivo. Díky štědrosti okolní šlechty stavba úspěšně pokračovala a v roce 1662 se do koleje nastěhovalo osm kněží, čtyři magistři a sedm koadjutorů. Při požáru města v roce 1681 byla kolej poškozena, stejně jako v roce 1695 při výbuchu hradební Červené věže. V roce 1705 byla obnovena střecha a v této době vznikl také nový kolejní trakt, do něhož jezuité umístili školu a lékárnu. V letech 1724–1729 byla postavena nová budova gymnázia
s divadelním sálem. Celý komplex byl dostavěn až v roce 1737, kdy byl zcela dokončen seminář
v jednom z křídel dnešní Reduty.

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 převzala objekt armáda a zřídila v něm kasárna. V letech 1883–1905 zde sídlil jeden prapor 81. pěšího pluku, po jeho odchodu byla kolej propůjčena městskému magistrátu s podmínkou, že ji bude udržovat v dobrém stavu. V prvním patře byly umístěny školy a od roku 1914 také nově založené Slovácké muzeum, v přízemí byly byty pro chudé obyvatele a také pracoviště některých úřadů. Po první světové válce se vrátilo vojsko a objekt znovu sloužil jako „stará kasárna“ i poté, co byla v roce 1932 postavena kasárna nová, a to až do roku 1945, kdy definitivně nastalo období civilního využití.

Zpočátku zdejší prostory využívaly různé instituce a organizace a od roku 1958 soustředily do objektu své provozovny komunální služby města. Po náročné rekonstrukci v letech 2011–2012 slouží jako Slovácké centrum kultury a tradic, v prvním patře je umístěna soukromá Galerie Joži Uprky.

Objekt je součástí komplexu jezuitských budov, který je nemovitou kulturní památkou.