V roce 2012 byla při rekonstrukci domu v Prostřední ulici č. p. 41 objevena v jeho nádvoří barokní studna z 18. století. Její průměr je jeden metr a na celou hloubku šesti metrů jsou stěny vyzděny z kamenů nasucho, bez použití pojiva. Přestože na jejím dně je stále voda, bude nadále sloužit jen jako ozdobný prvek dvorku. Studna je přístupná přes průjezd ze Zelného trhu.

Sokolovna

Jednota Sokola v Uherském Hradišti byla založena v roce 1872. Od té doby se cvičilo např. v Měšťanské besedě, tělocvičně českého gymnázia a od roku 1890 v městské tělocvičně na tzv. Staré poště, dnešní Galerii Slováckého muzea. Z vybraných členských příspěvků zakoupili Sokolové v roce 1909 budovu restaurace a hotelu Koruna. Tento objekt pochází z druhé poloviny 19. století, z období historismu. Jeho průčelí získalo v rámci přestavby v roce 1905 hodnotné secesizující wagneriánské průčelí. Poté, co objekt získal Sokol, byl stavebně upraven, přistavěny šatny, pořízeno nové nářadí do tělocvičny a v zahradě vybudováno letní cvičiště. Plány rekonstrukce a přístavby vypracoval a také realizoval Josef Horák, poslední předválečný župní starosta. Sokolovna byla slavnostně otevřena 12. září 1909 a od té doby se v ní nebo na přilehlém cvičišti konaly všechny sokolské akce.

V roce 1919 město darovalo Sokolu část tzv. dobytčího trhu na rozšíření tělocvičny. K tomu účelu byl ustaven stavební odbor, který zahájil r. 1921 upisovací akci na stavbu. Ta byla započata 28. srpna 1928, projekt vypracoval architekt František Krásný z Prahy. Dnes již neexistující sochy na průčelí vytvořil akad. sochař Gustav Kavka. Stavbu vedl opět Josef Horák a nová sokolovna byla slavnostně otevřena 17. srpna 1930 v rámci župního sletu. Náklady na stavbu činily 1,5 milionu korun. V novém objektu byl vybudován vestibul, velký sál, jeviště s kruhovým horizontem a šatnami pro herce, přednáškový sál a byt pro sokolníka. V suterénu bylo ústřední topení, sprchy, skladiště a propadliště. V prvním poschodí galerie, balkony, sál pro loutkové divadlo, knihovna s čítárnou, župní kancelář a místnost pro pracovní odbory.

Od roku 1953 budovu začalo užívat Slovácké divadlo, pro jeho potřeby byla v roce 1957 provedena rekonstrukce podle projektu Ing. arch. Vladimíra Kalivody. V roce 1991, na základě smlouvy z předchozího roku, byla budova navrácena Sokolu, nyní ji užívá Slovácké divadlo.

Objekt není nemovitou kulturní památkou.

Jednou z hlavních dominant města je budova staré městské radnice se šikmou věží, která se nachází přímo uprostřed Prostřední ulice. Původní středověké jádro budovy pochází ze 14. století. Vzhled radnice doznal během staletí značných změn, budova byla přestavována na konci 15. a na počátku 16. století, pozdější úpravy byly prováděny v 18., 19. a 20. století.

Zpřístupněno bude v letošním roce pouze nádvoří radnice.

Slovácké muzeum

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti patří k nejznámějším muzeím národopisné oblasti Slovácka i celé Moravy. Již od svého vzniku v roce 1914 se zaměřuje na uchovávání nesmírného bohatství lidové kultury zdejšího kraje, jakož i na archeologii, k nimž později přibylo výtvarné umění a historie.

Slovácké muzeum vzniklo díky nadšení vlastenecky orientovaných obyvatel města. První pokusy o zřízení muzea bezprostředně souvisejí s přípravami Národopisné výstavy českoslovanské v Praze
v roce 1895, v Uherském Hradišti tehdy vznikl Komitét pro založení Slováckého muzea. Vzdor velkému úsilí, které jeho členové vyvíjeli, se nepodařilo muzeum zřídit a Komitét po deseti letech zanikl.

Prvním sídlem muzea se stala zrušená jezuitská kolej na dnešním Masarykově náměstí, v níž byly pro potřeby muzea uvolněny místnosti v prvním poschodí. Od roku 1913 v nich byly Františkem Kretzem a jeho spolupracovníky systematicky instalovány národopisné, archeologické a umělecké sbírky, základ fondu tvořila Kretzova sbírka keramiky. K slavnostnímu otevření muzea došlo 1. června 1914.
K tomuto datu bylo v muzeu vystaveno celkem 4 147 sbírkových předmětů.

V roce 1918 byly výstavní prostory muzea zabrány pro vojenské účely a sbírky byly provizorně uskladněny. Teprve v roce 1929 zakoupila městská rada pro potřeby muzea budovu bývalého hostince Na Střelnici vybudovaného ve Smetanových sadech v roce 1908 na místě původně dřevěné, od roku 1803 zděné městské střelnice. Po nezbytných úpravách prostor a instalaci sbírek bylo Slovácké muzeum znovu slavnostně otevřeno 15. srpna 1931.

V roce 1936, v souvislosti s přípravami Výstavy Slovácka 1937, byla budova muzea rozšířena přístavbou bočního křídla podle projektu architekta Bohuslava Fuchse. Výstavba navazujícího křídla muzea, financovaná z výtěžku výstavy, byla zahájena v roce 1940, autorem projektu byl opět B. Fuchs. Na jaře 1943 byly v dokončeném objektu instalovány sbírky, zpřístupněné veřejnosti v létě téhož roku. V srpnu 1944 bylo muzeum, stejně jako ostatní muzea, výnosem ministerstva školství uzavřeno. Po osvobození byly sbírky zpřístupněny 9. 5. 1946.

Ve druhé polovině 20. století byl objekt několikrát opravován, poslední větší stavební úpravy proběhly v letech 1995–1997.

Na boční stěně budovy je mozaiková alegorie ročních období od akad. malíře Jano Köhlera z roku 1905, která sem byla přenesena ze zbouraného domu arch. Dominika Feye, který stával na hlavní křižovatce. Na travnaté ploše před muzeem stojí od roku 1960 busta Bedřicha Smetany, která je dílem akad. sochaře Jiřího Jašky.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Reduta – bývalé jezuitské Gymnázium

Jezuité, kteří se ve městě usadili v roce 1644, zahájili o deset let později velké stavební úsilí, jehož výsledkem bylo vybudování komplexu jezuitských budov, tvořeného kolejí, řádovým kostelem a gymnáziem.

Gymnázium bylo původně součástí koleje a bylo umístěno v jižní části její kvadratury. Halasení studentů (zejména při divadelních zkouškách) rušilo nejen obřady v kostele, ale i klid v koleji, proto byla v roce 1724 zahájena stavba nové budovy na pravé straně kostela. Jednopatrový objekt byl dokončen v roce 1729 a jeho součástí byl také divadelní sál.

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadl objekt gymnázia městu Uherské Hradiště. Dlouhá léta sloužil školským potřebám, v letech 1931–1951 v něm sídlila městská knihovna a v letech 1940–1947 sem byl přestěhován archiv města. Od roku 1952 v Redutě sídlil tzv. Dům osvěty, dnes jsou prostory užívány Klubem kultury a zdejšími soubory a kroužky amatérské činnosti.

Gymnaziální sál byl od roku 1776 užíván jako společenský a divadelní sál města. Své první působiště zde měl Čtenářský spolek, zkoušky a koncerty pořádal pěvecký spolek Svatopluk a Slovácká  filharmonie. V letech 1923– 1965 se zde promítala filmová představení a v letech 1945–1959 byla Reduta sídlem Slováckého divadla.

Město objekt využívalo, ale nikoliv udržovalo, a tak se stalo, že po roce 1986 zde z důvodu havarijního stavu utichl kulturní a společenský život. Náprava započala až roku 1995, kdy byla s podporou havarijního programu Ministerstva kultury ČR zahájena rozsáhlá obnova objektu. Do tohoto procesu však zasáhla povodeň v roce 1997, kdy musel být přepracován projekt, a tak náročná regenerace Reduty byla dokončena až v roce 2001. Od té doby opět slouží svému historicky danému účelu, kterým je kulturní a společenský život, osvěta a vzdělávání.

Výtvarné řešení nádvoří Reduty je dílem akademického sochaře Otmara Olivy a kamenosochaře Petra Nováka. Fontána byla vytvořena v letech 2000–2002 k poctě barokního jezuitského básníka, spisovatele a překladatele Felixe Kadlinského. Bronzový podstavec fontány i tři bronzové sloupy jsou moderní variací na téma barokní výtvarnosti a architektury. Silný dojem je umocňován zlaceným zakončením sloupů, které symbolizují víru, naději a lásku. Jako součást plastického zpracování povrchu bronzových segmentů je užito citací z Kadlinského textů. V dlažbě jsou bronzové intarzie
s úryvky z básníkových žalmů.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Samotné naleziště se nachází v jihovýchodní části města Uherské Hradiště zvané Sady (Derfla), blízko silnice ve směru na Kunovice, na tzv. sadské ostrožně. V letech 1959–1963 zde probíhal pod vedením V. Hrubého (z Moravského zemského muzea v Brně) archeologický výzkum, při němž byly objeveny pozůstatky neopevněného dvorce církevně – mocenského charakteru.

Právě sem přišli někdy na konci 8. století jedni z prvních křesťanských misionářů. Přicházeli z Aquileie na pobřeží Jaderského moře a ze Salcburku, o něco později z Pasova. Pravděpodobně s vědomím místního knížete vystavěli na sadské ostrožně kostel, který v nadzemní hmotě mohl mít podobu kříže, nad jehož středem se tyčila mohutná čtyřhranná věž. Kostel byl omítnut, vymalován, opatřen litou maltovou podlahou a kryla jej střecha z hliněných vypalovaných komponentů. Tato architektura zcela jistě dominovala širokému okolí. K její realizaci došlo někdy na přelomu 8. a 9. století, tedy i více než 30 let před vznikem Velké Moravy (r. 836). Byl to jeden z prvních zděných kostelů na sever od Dunaje. Komplex několika zděných sakrálních staveb, budovaných ve třech stavebních fázích, zaujímal dominantní, zdaleka viditelnou polohu. Nejprve byl v první třetině 9. století postaven kostel na půdorysu řeckého kříže. Směrem na západ byl k němu v 60.–70. letech téhož věku navázán sálový kostel se závěrem v podobě apsidy. Ten bývá někdy interpretovaný jako kaple se dvěma bočními vchody a svým vznikem je nejspíše svázán s nově příchozími staviteli byzantské misie. Zřejmě ještě ve třetí čtvrtině 9. století byly k severní obvodové zdi kostela s křížovou dispozicí přistavěny hrobová komora a kaple, téže fázi pak přísluší i vznik zděné příčky v západním kostele. V této souvislosti pak vyvstává možnost, že západní kostelík se stal místem výuky katechumenů, zatímco kaple s hrobovou komorou posloužila k uložení pohřbu význačného Moravana (pravděpodobně hrob knížete Svatopluka). Západně od celého komplexu byla postavena ještě křtitelnice (baptistérium).

Vně, ale i uvnitř církevních staveb bylo odkryto 87 pohřbů z průběhu 9. století, nezřídka uložených v rakvích a s bohatými milodary. Hřbitovní areál s kostelem byl na severní straně dvěma zídkami oddělen od seskupení dvanácti srubových staveb, v nich žili a v dílnách pracovali řemeslnící a jejich rodiny. Nechyběla ani studna. Na opačné straně stála rozsáhlá 36 m dlouhá a 6 m široká halová stavba srubové konstrukce – shromaždiště a snad i místo výuky kněží. Mezi okrsky pak procházela zpevněná cesta. Vzhledem k celkové situaci na Výšině sv. Metoděje (Sadské výšině), jakož i k nálezům odsud pocházejícím – olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka – stily apod. – se lokalita často klade do souvislosti s působištěm představitelů byzantské misie.

Podle svědectví hrobových nálezů bylo posléze původní velkomoravské pohřebiště z 9. a počátku 10. století převrstveno mladohradištními pohřby z 11.–12. století. Kaple, které na základě písemného pramene z roku 1247 bývá přisuzováno mariánské zasvěcení, byla spolu se hřbitovem definitivně opuštěna v průběhu 13. století.

Dnešní budova vznikla roku 1869 jako novostavba německého vyššího gymnázia. Je situována v městském parku založeném na místě bývalé jezuitské zahrady. Po zrušení německého gymnázia zde bylo od roku 1919 sídlo české obchodní školy přemístěné z Reduty. Reprezentativním prostorem i po mnoha přestavbách a stavebních úpravách zůstala vstupní hala zaklenutá plochými pruskými klenbami, které se opakují i na chodbách. Na vstupní halu navazuje trojramenné schodiště se zábradlím tvořeným litinovými kuželkami.

 

Plošně rozsáhlý dům má v pravé části při pohledu z Mariánského náměstí zvýšenou úroveň podlahy nad sklepem, u něhož se předpokládá, že je nejstarším, gotickým jádrem domu. Stejně staré by mohly být i nosné zdi pravé části půdorysu. Prostory nad sklepem i vlevo od něj jsou barokně zaklenuty, pravděpodobně z konce17. nebo z první poloviny 18. století. V první polovině 19. století bylo přestavěno dvorní křídlo do podoby pavlačového domu.  Architektonicky i historicky cennými prvky fasády jsou kamenný klenutý portál do Mariánského náměstí a dřevěný obchodní portál (provaznictví) do ulice Prostřední.
Dům měl historicky významné majitele. V roce 1619 patřil jednomu z vůdců protikatolického povstání ve městě, měšťanu Matouši Bečicovi, kterému byl po obnovení katolické vlády zkonfiskován a v roce 1621 kardinálem Ditrichštejnem věnován děkanu Václavu Kulíškovi jako odškodnění za utrpěná příkoří. Po dalších držitelích se dostal do rukou šlechticů, a to sv. pána Michala Ferdinanda z Goldburgu a Althanu na Otrokovicích, pak krajské hejtmana Gabriela Serényiho a nakonec Anny Marie, svobodné paní Petřvaldské na Buchlově, rozené Serényi.
I další majitelé byli z hlediska měšťanského života významnými osobnostmi, např. císařský rychtář Adam Bernard Antl, městský syndikus Christian Alexius Bunč, nebo hospodářský ředitel panství Buchlov František Winkler, který se stal později zemským výběrčím, a jehož dědicové dům vlastnili až do poloviny 19. století.
V roce 1852 koupil dům obchodník František Fadrus, jehož rodině patřil dům dalších sto let. Žila zde rodina majitele a část domu byla pronajímána úředníkům. V přízemí vznikl v roce 1891 obchod, nejdříve s kořením, koloniálním zbožím a lahůdkami, později až do roku 1950 se smíšeným zbožím.
Historický právovárečný dům také poskytoval svému majiteli právo k výčepu alkoholických nápojů, který provozoval František Fadrus a poté jeho vdova v letech 1899 – 1949. Na přelomu 19. a 20. století se sem přistěhoval František Petroi, který v domě otevřel knihkupectví a knihařství, později rozšířil o papírnictví. Jeho syn Otakar se za okupace zapojil do odbojové činnosti v Obraně národa, za což byl v roce 1942 popraven ve Vratislavi.
Dalšími obchody a provozovnami byly v průběhu času např. výroba klobouků a čepic, prodejna Charity, krátké a střižní zboží, natěračství, lakýrnictví a malířství, později začleněné do Lidového družstva stolařů nebo prodejna Pramen. V 60. letech byla v nároží domu otevřena reprezentativní prodejna Slováckých konzerváren. Zajímavostí je, že po válce zde vznikla prodejna gramodesek a tento sortiment se zde zachoval až do současnosti.
Novodobá etapa obnovy tohoto historicky i urbanisticky cenného objektu byla započata v roce 2017, kdy byla právě na místě prodejny zvukových nosičů, a při jejím zachování, vytvořena kavárna, využívající sezónně i vnitroblok s pavlačemi.

Byly použity citace článku uveřejněného ve Zpravodaji města UH 5/2014 autorky PhDr. Jaromíry Čoupkové a textu Stavebně historického průzkumu Jiřího a Zuzany Syrových.

Radnice na Masarykově náměstí

Radnice je dnes tvořena dvěma historickými, funkčně i stavebně propojenými budovami a novodobou přístavbou. První z nich, nárožní dvoupatrový objekt, byl postaven pro městskou spořitelnu a městský úřad na místě dvou starších měšťanských domů v letech 1891–1893. Architektonicky působivá stavba vznikla podle plánů brněnských architektů Vojtěcha Dvořáka a Karla Welzla. Novorenesanční průčelí zdobí plastiky atlantů od pražského sochaře  Antonína Poppa a mezi nimi umístěný znak města. Tentýž sochař byl také autorem v minulosti odstraněných alegorických postav Síly, Pracovitosti, Spořivosti a Spravedlnosti, původně stojících před pilastry ve druhém patře hlavního průčelí.

Zasedací, dnes obřadní síň vyzdobil Joža Uprka nástěnnými malbami, které znázorňují založení města Přemyslem Otakarem II. a potvrzení privilegií města Jiřím z Poděbrad. Motiv založení města je v jiné podobě, která zachycuje panovníka při vydání listiny z 15. 10. 1257, znázorněn v lunetě na jedné
z příčných stěn. Na protější je znak města, udělený Uherskému  Hradišti králem Matyášem Korvínem v roce 1481. Výzdobu síně dotváří nádherný pětiramenný secesní lustr, restaurovaný v roce 2009.

V době svého vzniku byla budova obdivovaným výrazem prosperity města, později však byla považována za hrubé narušení předprostoru osově komponovaného sousedního areálu jezuitského kláštera.

Součástí dnešního objektu radnice se stal i později připojený sousední dům č. p. 18, který byl rovněž postaven v novorenesančním slohu na místě staršího domu v období historismu třetí čtvrtiny 19. století a s objektem nové radnice tvoří od roku 1972 jednotný celek.

V roce 1997 byla dokončena ve dvorním traktu, v proluce orientované do Hradební ulice, přístavba radnice podle projektu architekta Štefana Čilíka.

Obnova obřadní síně proběhla v roce 2009, při ní byly rekonstruovány původní dřevěné parketové podlahy, repasována okna a dveře, na nichž bylo obnoveno původní tmavé fládrování, a očištěna výmalba stěn. S rekonstrukcí souviselo i řešení přilehlého prostoru přípravny, kde byly objeveny stopy po původní výmalbě. Ty se staly inspirací pro moderní tvarosloví a barevnost inspirované přírodou, ale také slováckým folklorem.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Ústřední dominantou Mariánského náměstí je morový sloup, jenž  je jednou z památek upomínajících na morové rány, které Uherské Hradiště postihly. Morový sloup byl vystavěn v souvislosti s druhým velkým morem, který město postihl v roce 1715, v téže roce započaly přípravy na zbudování sousoší. Morový sloup byl vystavěn v letech 1718 - 1721, jako autor sochařské výzdoby je uváděn brněnský sochař Antonín Riga, jemuž bylo za tuto službu vyplaceno 856 zlatých a byl mu městem poskytnut i vlastní stavební materiál a to cetechovický mramor. Na vrcholu sloupu se vznáší postava triumfující Madony, nad základním podstavcem stojí čtyři sochy morových ochránců - Floriána, Petra z Alkantary, Karla Boromejského a Františka Xaverského.