Kostel Zvěstování Panny Marie byl postaven jako součást františkánského kláštera řádu menších bratří na počátku 16. století s řadou prvků pozdní, tzv. vladislavské gotiky. V roce 1605 byl ještě nedostavěný. Při obnově kláštera byl proto kladen důraz především na dokončení chrámu, a to již
v nastupujícím barokním stylu.
Interiér kostela na způsob trojdílného stejnolodí je dodatečně zaklenut raně barokními valenými lunetovými klenbami dosedajícími na svazkové pilíře s mocnými římsovými hlavicemi. V presbytáři je česká klenba a v závěru koncha s lunetami. Štukový dekor kleneb kostela je raně barokní
s antikizujícími motivy.
Původní zařízení kostela, o němž máme jen kusé zprávy, bylo nahrazeno v 18. století. Založení kostela a kláštera ale připomínají na vnější straně lodi kostela tři znaky – biskupský znak zakladatele Jana Filipce, erb s cimbuřím Václava Veselského z Vojslavic, manžela Filipcovy sestry Zuzany a donátora kláštera, a erb s růží pána z Moravan, tehdejšího správce hradišťského kraje.
Po požáru kostela roku 1894 byl přebudován hlavní oltář a první kaple po obou stranách a restaurovány nástropní malby, na jejichž opravě se podílel Joža Uprka. Na nynějším pseudorenesančním oltáři je ve středu situováno vyobrazení Zvěstování Panny Marie, na němž je nejsvětější Trojice. Oltář je doplněn sochami sv. Cyrila a Metoděje, sv. Ludvíka a sv. Alžběty Durynské. Dnešní sakristie je vybavena dřevěným mobiliářem z první poloviny 18. století, který je zdoben drobnými olejomalbami a portréty světců. Nad sakristií se nalézá chór pro řeholní bratry s dubovými vyzdobenými sedadly z roku 1721 a s malým oltářem.
Zajímavou součástí chrámu jsou náhrobky a krypty, které byly pro pohřbívání uzavřeny v roce 1785. Dochované náhrobky připomínají poslední odpočinek zakladatele kláštera biskupa Jana Filipce, rodinné příslušníky Václava Kulíška z Moravičan, pány z Kunovic a další významné osobnosti regionu.
Kostel je jako součást františkánského kláštera nemovitou kulturní památkou.
Kostel sv. Františka Xaverského
V roce 1670 zahájili jezuité stavbu řádového kostela podle projektu pražského architekta italského původu Jana Dominika Orsiho de Orsini. Stavbu, která byla dokončena v roce 1686, vedl Jeroným Canevalle. Základy kostela tvořily dubové trámy spojené klíny, uložené do hloubky 3 sáhů (cca 5 metrů). Na ně byl vložen rošt z dubových a olšových kůlů a teprve na tento podklad byla položena zděná část z kamene a vápna, v místě věží byly rošty zdvojeny.
Kostel je jednolodní orientovaná stavba s pravoúhlým závěrem kněžiště, bočními kaplemi, sakristií
v ose kněžiště a dvěma věžemi ve východním průčelí. Presbytář i kněžiště jsou zaklenuty valenou klenbou s výsečemi, zdobenou bohatým štukovým dekorem. Stěny interiéru jsou členěny podloženými pilastry s římskou hlavicí. Na obou stranách hlavní lodi jsou situovány vždy tři kaple, otevřené do lodi půlkruhovými arkádami, nad nimi jsou lodžie s kuželkovou balustrádou.
V letech 1754–1755 prošel kostel významnou přestavbou, jejíž součástí bylo snížení věží o jedno patro a vytvoření nového tvaru věžních helmic. Zachována zůstala symetrická hlavní fasáda členěná velkým pilastrovým řádem, nesoucím profilovanou římsu s trojúhelníkovým frontonem. Průčelí bylo ukončeno novým vysokým volutovým štítem s nikou, v níž je umístěna socha sv. Františka Xaverského. Původní portály byly nahrazeny novými od hradišťského sochaře Matouše Kovandy, do nik byly umístěny sochy jezuitských světců (vlevo sv. Alois Gonzaga, pod ním sv. Ignác z Loyoly, vpravo sv. Stanislav Kostka a pod ním sv. František Borgia).
Hlavní oltářní obraz zpodobňuje sv. Františka Xaverského, významného jezuitského misionáře, při křtu orientálního panovníka (krále Bungů) od pražského malíře Jana Jiřího Heintsche. Rám obrazu pochází ze čtyřicátých let 18. století.
Na barokní výzdobě interiéru kostela se podíleli brněnský sochař Ondřej Schweigel, pražský sochař Antonín Hiernle, malíři Juda Tadeáš Super z Moravské Třebové a jezuita Ignác Viktorin Raab. Z období zásadní opravy a renovace zahájené v roce 1895 pochází nová výzdoba klenby v pseudorenesančním stylu navržená Josefem Schulzem, sochařské a štukové práce provedl pražský sochař Antonín Popp.
K nejpozoruhodnějším částem interiéru kostela patří kaple sv. Viktorie situovaná na pravé straně presbytáře naproti sakristii. Byla vytvořena pro uložení ostatků světice, jejíž životní příběh je zachycen na výzdobě kaple v podobě tří nástěnných fresek.
Povodeň v roce 1997 způsobila řadu problémů se statikou kostela, následné opravy a také archeologický průzkum polozbořených krypt však přinesly nové historické poznatky. V opravách kostela se pokračovalo také v 21. století, v roce 2007 byla dokončena šetrná obnova 300 let starého krovu a položení nové krytiny, v letech 2012–2017 proběhla obnova fasády kostela a věží, jakož i portálů a soch světců na průčelí.
Objekt je nemovitou kulturní památkou.
K budování první železniční tratě, vedoucí přes Moravu od severu k jihu, se město postavilo záporně a tento nový záměr neustále odmítalo. K jeho škodě se proto železnice budovala daleko na pravém břehu řeky Moravy, kde byly pro její výstavbu příznivější technické podmínky. První vlak přijel do Starého Města v roce 1841 a veškeré materiály byly do Uherského Hradiště dopravovány na povozech. Městu mělo více prospět až zřízení dráhy spojující Brno s Trenčianskou Teplou. V letech 1883–1888 byl budován úsek v Kunovicích a trať pokračovala přes Uherský Brod tzv. Vlárskou dráhou dále na Slovensko. Město však i po zprovoznění této dráhy v roce 1883 zůstalo v okrajové pozici a mimo hlavní železniční tahy, což mělo nepříznivé důsledky pro jeho průmyslový rozvoj. Teprve v roce 1901 bylo dobudováno důležité propojení mezi Starým Městem a Kunovicemi s železniční stanicí také v Uherském Hradišti. Součástí byla i výpravní budova, která už na počátku 20. století přestala vyhovovat potřebám čilejšího dopravního ruchu. Proto na konci 30. let došlo k její demolici a firma místního stavitele Otakara Jedličky realizovala stavbu nového nádraží podle projektu Miloše Fikra. Stavbu ale doprovázely ostré polemiky v místním tisku, protože Fikrův návrh zopakoval ponětí nádraží v tvz. neovernalulárním stylu, uplatněným už v sousedním Uherském Brodě. Část veřejnosti považovala inspiraci lidovým uměním Slovácka za bezúčelnou a bezdůvodně eklektickou a dala by přednost raději soudobým architektonickým trendům využívajícím moderní technologie a materiály jako železo, beton a sklo. Uherskohradišťské nádraží, vyzdobené freskami dle návrhů lidové umělkyně Rosalie Falešníkové z Tasova, bylo otevřeno 12. října 1930. O rok později přibyla budova skladiště a obytného domu pro zaměstnance. Během oprav nádraží v 50. letech (k 700. výročí založení města) byly fresky na fasádě překryty sgrafitovou vrstvou. Jedinou ukázkou původní výzdoby od „paní Rozky“ je zrestaurovaný a sklem překrytý fragment fresky na pilíři na nástupišti, který se objevil v roku 2004 v průběhu nedávné obnovy nádraží. V roce 2011 byla v hlasování sdružení Asociace Entente Florale CZ – Souznění zvolena nejkrásnějším nádražím České republiky. Předcházela tomu rekonstrukce budovy provedená v roce 2004, kterou město ocenilo titulem Stavba roku.
Na jednom místě stojí původní dřevěná stodola, která sem byla přenesena z nedaleké obce Břestek, o několik metrů dále vyrostly další dvě zemědělské usedlosti, nad kterými je nadsklepní dům se starým vinným sklepem. Součástí našeho muzea je také vinohrad a u něj uvidíte originální klátové úly, kousek od nich pak dřevěný seník z Hradčovic z roku 1904.
Muzeum v přírodě Rochus se zaměřuje na etnografickou oblast uherskohradišťského Dolňácka, na tradiční stavitelství, bydlení, způsoby zaměstnání a obživy, odívání, výtvarnou kulturu, zvyky, obyčeje i folklorními projevy. Chcete zažít tradiční masopust, na Slovácku nazývaný fašank, či Velikonoce? Stavění máje, otevírání pastvin, žně, pouť? Adventní zvyky nebo třeba štěpánské koledování? Toto vše se ve skanzenu Rochus během roku odehrává, včetně akcí, spojených s péčí o zdejší přírodu a krajinu. Součástí Parku Rochus jsou také dva ovocné sady, tvořené starými ovocnými odrůdami Uherskohradišťska a Uherskobrodska.
Nedaleko sochy stojí zděná hranolová boží muka, která nechal v roce 1721 postavit Kašpar Poglies k uctění obětí morové epidemie.
Kaple sv. Rocha a boží muka jsou nemovitými kulturními památkami.
Mapa stabilního katastru z roku 1827 zachycuje vinohradní domek hloubkově orientovaný nad šíjí a přední částí sklepa. Tento domek byl rozšířen stavitelem Otakarem Jedničkou v roce 1928. Představba dnešního vstupního prostoru sklepa vznikla v roce 1932 podle projektu stavitele Ladislava Šupky.
Barokní klasicistní sklep je nejhodnotnější částí domu. Má cihelnou valenou klenbu dělenou do několika dílů. Vstupní šíje je užší a má rovněž valenou klenbu.
Sklep je místem pro příjemné posezení milovníků dobrého vína.
Nejstarším známým majitelem zdejšího vinohradu byl od roku 1713 varhaník z farního kostela sv. Jiří František Weniger. Po jeho smrti držela vdova Sibyla Wenigerová "půl achtle vinohradu, jenž jest krajina vedle cesty k sv. Rochu vedoucí a vedle Martina Bumbalíka oboustraně ležící."
Dne 10. září 1749 se mluví o smlouvě, v níž jsou poprvé zmínky nejem o půl achtlu vinohradu, ale i o sklepě, búdě a příslušenství "v Dolní hoře Mařatskej, jež slove Krajina".
V roce 1759 odkoupil vinohrad se sklepem a búdou za 435 zl. František Preitschoft, jeden z nejbohatších měšťanů v Uherském Hradišti.
Podle kupní smlouvy z 6. října 1807 odkoupil půl vinohradu spolu se sklepem, lisovnou a veškerým vinařským zařízením magistrální rada František Holl /primátor města v letech 1825 - 1830/. Na nemovitosti postupně vzrůstaly různé pohledávky, takže sklep v roce 1863 připadl do zástavy Terezii Králíkové.
V roce 1866 byl uskutečněn převod majetkového práva se všemi závazky na majora Františka, rytíře z Coll, který zaplatil za nemovitost částku 911 zl.
V roce 1878 odkoupil vinný sklep s vinohradem Johann Müller. Od té doby je zdejší vinný sklep dědictvím rodiny.
V roce 1891 se majitelkou stala Anna Müller, rozená Weiner. Dle odevzdávací listiny ze dne 6. dubna 1925 bylo vloženo právo vlastnické Hildegardě Vyhlídové z Uherského Hradiště.
Podle odstupní smlouvy ze dne 29. března 1957 nabyl tuto nemovitost JUDr. František Vyhlíd a po něm zdědil vinný sklep jeho syn Petr Vyhlíd, který začal v roce 1989 s rozsáhlou rekonstrukcí po předchozím havarijním stavu.
V domě je malá vinárna U Lisu, která se stává vyhledávanou atrakcí pro návštěvníky našeho města a malým klenotem na vstupu do mařatských vinohradů.
Dům je nemovitou kulturní památkou.
Více než 300 let starý vinný sklep U Musilů se řadí mezi klasické slovácké vinné sklepy. V interiéru je sklep zaklenut a jeho přední část je o metr užší než navazující prostor s kamenným portálem a druhotně vloženým rámem klenby. Sklep svou délkou dosahuje 26 metrů a uzavřen je skálou. Vstupní dvoukřídlové dveře jsou v původních kovových závěsech.
Sklep i nadsklepní dům jsou klasicistní, pocházejí nejpozději z roku 1827. Předsklepí mírně klesá k vlastnímu sklepnímu prostoru, který je rozdělen na dvě části. První je užší a delší, zadní má sníženou podlahu, je vyšší a širší. Všechny tři části jsou hloubkově orientované, cihelná valená klenba je ukončena kamennými patami. V první sklepní místnosti došlo k poškození cihelné klenby, proto byla podepřena klenebným pasem z režného zdiva. Celková délka sklepa je asi 33 metrů.
V nadzemní části s trámovým stropem se vchází síní vpravo do obytné místnosti nebo vlevo do bývalé lisovny s lisem datovaným rovněž rokem 1827.
V roce 2004 proběhl na objektu regenerační proces, při němž byly v souladu s požadavky památkové péče nahrazeny zcela dožilé prvky replikami, v ostatních případech byly provedeny opravy podle původních receptur. Sklep je znám také jako Vinný sklep SYNOT.
Vinohradní stavba je nemovitou kulturní památkou.
Bývalá věznice sloužila v období Rakousko-Uherska a první republiky věznice jako vazební a pro výkon kratších trestů. V letech 1939–1945 věznici využívala německá okupační správa pro věznění zadržených a vyšetřovaných politických vězňů, účastníků protifašistického odboje a českých vlastenců. Po válce, v letech 1945–1947, byl v Uherském Hradišti zřízen Mimořádný lidový soud, který soudil Němce a české válečné kolaboranty. Za tři roky bylo tehdy vyneseno a vykonáno 39 rozsudků smrti, z toho dva nad ženami.
V padesátých letech 20. století se uherskohradišťská věznice stala nechvalně známou mimořádnými perzekucemi odpůrců komunismu z celého tehdejšího Gottwaldovského kraje. V letech 1949–1954 v ní bylo z politických důvodů odsouzeno a popraveno 16 osob, 11 umučeno při výsleších a dvě osoby zastřeleny.
Po roce 1960 byla věznice využívána městským národním výborem i jinými institucemi jako skladovací prostory. Původní rozsah vězeňského dvora byl výrazně zmenšen při výstavbě autobusového nádraží na počátku osmdesátých let. V současné době probíhá příprava komplexní rekonstrukce, jejímž výsledkem bude mimo jiné pietní využití nejcennějších částí věznice za účelem vytvoření památníku mocenské perzekuce a své sídlo v objektu najdou justiční instituce.
Soubor bývalého justičního paláce s věznicí je nemovitou kulturní památkou.
VĚZNICE BUDE BĚHEM XX. SLAVNOSTÍ VÍNA A OTEVŘENÝCH PAMÁTEK VEŘEJNOSTI PŘÍSTUPNÁ V SOBOTU A V NEDĚLI V ČASE 9.00 - 17.00. Na prohlídku objektu bývalé věznice je nutná rezervace na http://www.uherske-hradiste.cz/prohlidky-mesta/
