Kaple sv. Alžběty

Je nejstarší dochovanou původně církevní stavbou ve městě. Byla postavena pravděpodobně ve druhém desetiletí 15. století v těsné blízkosti městských hradeb u Staroměstské brány. Barokní průčelí dnešní lékárny skrývá prostory bývalé špitální kaple, na něž navazují rekonstruované budovy někdejšího středověkého špitálu, později městského chudobince
s nemocnicí, nyní sloužící jako ordinace lékařů.

Interiér kaple tvoří obdélníková vstupní místnost a navazující polygonální presbytář. Stěny vstupní místnosti jsou členěny štukovým pilastrovým řádem se slepou arkaturou na zdech. Strop vstupní místnosti je zakončen zrcadlovou klenbou.

Polygonální presbytář s gotickými lomenými okny a vnějšími opěrnými pilíři je od vstupní místnosti oddělen portálem s lomeným obloukem. Je zaklenut křížovou klenbou s kamennými žebry. Na svorníku této klenby je vytesána pětilistá růže, znak pravděpodobného zakladatele kaple Jana z Moravan, společně se jménem druhého zakladatele, hradišťského měšťana Kusny.  Roku 1610 byla špitální kaple opravena, avšak již v roce 1643 byla kaple se špitálem poškozena při požáru města. Odstranění těchto škod spojené s dílčí přestavbou kaple datuje letopočtem 1656 raně barokní portálek v interiéru.

Při výbuchu nedaleké prašné Červené věže v roce 1695 byla poškozena statika kaple i špitálu, který musel být stržen. Vrcholně barokní novostavba byla provedena v rozsahu dnešního jednotraktového přízemí přední části budovy současné polikliniky. K dalšímu rozšíření špitálu, který byl městským sociálním zařízením, došlo v roce 1727. Od konce 18. století zde byla díky bohatým mecenášům z řad šlechty postupně zřizována první nemocniční lůžka a od roku 1856 se tato část stala městskou veřejnou nemocnicí.

Impulzem k další závažnější stavební akci byl požár Vodní ulice v roce 1849. Na samém sklonku klasicismu tak bylo hlavní vstupní průčelí budovy kaple po předchozí výstavbě bočních traktů sjednoceno novou fasádou, vykazující již vliv eklektického historismu.

Městská veřejná nemocnice ukončila činnost v roce 1924, městský chudobinec byl ve dvacátých letech adaptován a působil zde až do roku 1955 (od roku 1948 pod názvem Dům odpočinku). V roce 1963 byla kaple uzavřena a její prostory sloužily jako skladiště družstva Obzor. V osmdesátých letech došlo k unáhlenému zboření východní části budovy špitálu, zbývající část nadále chátrala. V první polovině devadesátých let byla provedena náročná rekonstrukce a v listopadu 1995 byla otevřena poliklinika U Sv. Alžběty s lékárnou v historických prostorách kaple.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Justiční palác 

Od poloviny 19. století bylo Uherské Hradiště sídlem okresního i krajského soudu, avšak teprve v roce 1884 byl vybrán pozemek ke stavbě jejich společného sídla na dnešním Palackého náměstí. Podmáčený a nerovný terén musel být zvýšen o dva metry navážkou ze zrušeného městského pevnění a základy objektu byly stavěny na pilotách. Byl určen pro krajský a okresní soud, úřad státního návladního, berní úřad a věznici pro 250 vězňů. V roce 1897 byl historizující novoklasicistní soubor budov dokončen. Současně s realizací reprezentativního sídla soudu, věznice s velkým dvorem a kaplí byla dotvořena také podoba severní strany náměstí, kde byly postaveny tři měšťanské domy.

Hlavní průčelí paláce je obráceno do Všehrdovy ulice, je členěno uprostřed a na bocích vystupujícími rizality, které jsou zdůrazněny pilastry s ionskými hlavicemi. Střední rizalit uzavírá trojúhelný štít se zubořezem. V interiéru se dochoval původní vstupní vestibul,  zaklenutý zrcadlovou klenbou
s lunetami, strop je vyzdoben alegorickými malbami.

V roce 1960 přestal palác sloužit svému původnímu účelu a o pět let později v něm našla své sídlo střední uměleckoprůmyslová škola, v části paláce sídlilo také okresní oddělení Sboru národní bezpečnosti a později, do roku 1993, policie.

Soubor bývalého justičního paláce s věznicí je nemovitou kulturní památkou.

Program:
Střední uměleckoprůmyslová škola Uherské Hradiště /bývalý Justiční palác

sobota 9. září 2023
13:00 a 15:00          Komentovaná prohlídka bývalého Justičního paláce

neděle 10. září 2023
13:00 a 15:00          Komentovaná prohlídka bývalého Justičního paláce
10:00 a 11:00          Komentovaná prohlídka Franklovky (sraz u Franklovky, tř. Maršála Malinovského 368)
13:00 – 16:00          Workshop pro děti
10:00 – 17:00          Umprum kavárna ve foyer školy

Jezuitská Kolej

Hradišťská pevnost skýtala bezpečí a ochranu nejen svým obyvatelům, ale chránila svou pozicí zemské i státní hranice. Ale až v čase třicetileté války zde byly položeny základy vzdělanosti a kultury. Jejich nositelem bylo Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož zástupci sem přišli v roce 1644 z Kroměříže. K tomu, aby v červnu roku 1654 mohl být položen základní kámen nové koleje v Uherském Hradišti, přispěla donátorka Kateřina Zoubková ze Zdětína, která svůj majetek odkázala řádu. Nezanedbatelný podíl na příchodu jezuitů je třeba přičíst rychtáři Janu Českému, který jezuitům odkázal část svého majetku, a také Václavu Kulíškovi z Moravičan, knězi působícímu v Mařaticích a v Uherském Hradišti a usilujícímu o rekatolizaci města.

Samotná stavba koleje se ukázala jako velmi náročná kvůli vysoké hladině spodní vody. Její základy byly položeny do hloubky tří metrů na mohutné dubové piloty. Na ně byly vrstveny velké přitesané balvany, na nichž teprve začalo vyrůstat základní zdivo. Díky štědrosti okolní šlechty stavba úspěšně pokračovala a v roce 1662 se do koleje nastěhovalo osm kněží, čtyři magistři a sedm koadjutorů. Při požáru města v roce 1681 byla kolej poškozena, stejně jako v roce 1695 při výbuchu hradební Červené věže. V roce 1705 byla obnovena střecha a v této době vznikl také nový kolejní trakt, do něhož jezuité umístili školu a lékárnu. V letech 1724–1729 byla postavena nová budova gymnázia
s divadelním sálem. Celý komplex byl dostavěn až v roce 1737, kdy byl zcela dokončen seminář
v jednom z křídel dnešní Reduty.

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 převzala objekt armáda a zřídila v něm kasárna. V letech 1883–1905 zde sídlil jeden prapor 81. pěšího pluku, po jeho odchodu byla kolej propůjčena městskému magistrátu s podmínkou, že ji bude udržovat v dobrém stavu. V prvním patře byly umístěny školy a od roku 1914 také nově založené Slovácké muzeum, v přízemí byly byty pro chudé obyvatele a také pracoviště některých úřadů. Po první světové válce se vrátilo vojsko a objekt znovu sloužil jako „stará kasárna“ i poté, co byla v roce 1932 postavena kasárna nová, a to až do roku 1945, kdy definitivně nastalo období civilního využití.

Zpočátku zdejší prostory využívaly různé instituce a organizace a od roku 1958 soustředily do objektu své provozovny komunální služby města. Po náročné rekonstrukci v letech 2011–2012 slouží jako Slovácké centrum kultury a tradic, v prvním patře je umístěna soukromá Galerie Joži Uprky.

Objekt je součástí komplexu jezuitských budov, který je nemovitou kulturní památkou.

Budova hotelu Slunce je jedinou dochovanou renesanční stavbou ve městě, byla postavena v roce 1578. Nejstarším známým majitelem je v roce 1602 zmiňován Jan Třebícký z Olivové hory. V letech 1629 až 1763 byl dům majetkem velehradského kláštera. Pod ochranu městských hradeb se na toto místo uchylovali mnichové hlavně ve válečných dobách. Vybudovali zde velkou komoru pro sklad soli. Od druhé poloviny 19. století sloužila budova jako hostinec a hotel zvaný U Zlatého slunce.

Na vyobrazení města před požárem, který město postihl roku 1681, je dům zachycen jako patrový se dvěma sedlovými střechami kolmými k průčelí, opatřenému štítem s renesanční vykrajovanou atikou. Tuto úpravu nahradila po požáru barokní mansardová střecha krytá šindelem, jak ji známe ještě z fotografií z konce 19. století.

Při radikální rekonstrukci v roce 1929 podle plánů stavitele Aloise Cvacha došlo k likvidaci renesančních konstrukcí. Majitelé domu, manželé Čápovi, nechali upravit průčelí a vestavět hotelové pokoje do půdních prostor. Secesní úpravy z roku 1904, které bychom dnes pokládali za hodnotné, byly touto opravou odstraněny.

V roce 1936 koupila hotel rodina Fojtova, ale její působení zde bylo v letech 1948 až 1991 přerušeno a dům byl po tuto dobu v majetku státu. Restituenti se po navrácení objektu snažili uvést jej do náležitého stavu. V roce 2001 koupila hotel Synot Real Estate, a.s., který byl investorem zatím poslední rekonstrukce, jejímž výsledkem je dnešní objekt hotelu a pasáže Slunce.

Dům je nemovitou kulturní památkou.

Hotel Koníček se nachází v bývalých historických prostorách, jejichž kapitola se začala psát již v roce 1872, kdy zde z bývalé sýpky byla zřízena výroba přepychových vozů a kočárů. Klasicistní nadsklepní dům s velmi hodnotným pozdně barokním – klasicistním sklepem je jedním z nejpozoruhodnějších v Mařaticích. Má sestupnou širokou šíji s klasicistní valenou hloubkově orientovanou klenbou s jedním párem lunet. Za ní je vlastní rozsáhlý sklep. Má cihelnou valenou stlačenou klenbu a niky s větracími otvory.Vnitřní dispozice nadzemí je vystavěna jako hmotová kopie původního objektu.V roce 1872 zde bratři Jan a Tomáš Hrčkovi společně s Eduardem Neugebauerem založili výrobnu přepychových vozů a kočárů, která měla v roce 1910 dvacet pět zaměstnanců. Zákazníkem firmy byl například rakousko-uherský minist zahraničí nebo majitelé buchlovského panství Berchtoldové. Po 1 . světové válce se firma specializovala na výrobu karosérií, avšak v době hospodářské krize zastavila v roce 1932 svou činnost.

V roce 2006 byly tyto prostory zrekonstruovány na hotel s restaurací.

Historická budova Gymnázia

První česká střední škola na Slovácku, gymnázium v Uherském Hradišti, byla založena v roce 1884, avšak neměla vlastní objekt. Pro první školní rok poskytla místnosti k vyučování ve své budově Rolnická záložna. Na podzim roku 1884 uzavřel místní Ústřední odbor matice školské se zdejším stavitelem Josefem Schaniakem ml. smlouvu na vystavění nové gymnazijní budovy. Stavitel vypracoval projekt a budovu vlastním nákladem postavil za rekordních 11 měsíců. Na počátku následujícího školního roku ji předal do užívání a pronajal matičnímu odboru.

Stavba byla situována na místě bývalé Karlovy bašty, jež byla součástí barokního opevnění města. Patrová trojkřídlá budova tvoří půdorysně tvar písmene U, nádvoří mezi křídly bylo v rámci přístavby historického objektu zastavěno v roce 1891. V době svého vzniku patřila k nejhonosnějším budovám ve městě.

Její výrazné novorenesanční průčelí je v přízemí členěné pásovou bosáží, v patře mezi okny kolmými pásy sgrafit s rozvilinami a andílčími hlavičkami. Nad každým ze tří středových oken, která jsou
v horní části půlkruhová, jsou vyjádřeny symboly vědních oborů, v nichž se studenti gymnázia vzdělávali. Zastoupení zde má chemie s baňkami a křivulemi, matematika, geometrie a deskriptiva
s kružidlem a trojúhelníkem, zeměpis s globem a atlasy. Filozofii a náboženství představuje sova
s knihami a křížem, literaturu, krasopis a jazykovědu kalamář a brko spočívající na knihách a konečně historie, umění a poznání či vědění v obecném smyslu je vyjádřeno antickou amforou. Výzdobu průčelí doplňuje pod korunní římsou vlysový pás s rozvilinami a motivy andílků. Mezi nimi jsou rozmístěny kruhové terče se štukovými bustami významných českých vědců: při pohledu zleva je jako první Jan Amos Komenský, vedle Josef Jungmann, vpravo pak Jan Evangelista Purkyně a František Palacký. Uprostřed se skví nápis GYMNASIUM.

Přestože objekt není nemovitou kulturní památkou, má velký kulturně historický význam.

Galerie Slováckého muzea

Galerie Slováckého muzea sídlí v budově bývalé vojenské zbrojnice, historicky cenném barokním objektu, který byl postaven v letech 1721–1723. Původní projekt vojenského inženýra Leandra Anquisoly byl realizován v obvodovém zdivu křídla, přiléhajícího k hradební zdi, další pokračování stavby se řídilo v podstatě novým projektem Jacoba Albla, který však musel být zredukován. Postaveno bylo pouze průčelní křídlo, které je kolmé ke křídlu Anquisolovu a tvoří s ním v půdorysu tvar písmene L. Zatímco Anquisolovo křídlo reprezentuje vlastní prostory zbrojnice, Alblovo křídlo mělo účely obytné a správní.

Na čelní straně fasády je dominantním prvkem vstupní portál s vojenskými atributy, v opačném pohledu je levé křídlo doplněno půlkruhovou věží s původním ručně opracovaným dřevěným schodištěm spirálovitě vybíhajícím přes obě podlaží až do půdních prostor.

Ve vstupním prostoru nad vchodem do výstavního sálu je pamětní nápis v kartuši, která vznikla
v dílně významného umělce Baltazara Fontany. Dokladem řemeslné zručnosti je trámový strop
v prvním poschodí pravého křídla a zvláště pozoruhodný je půdní prostor, dnes výstavní sál
s expozicí, se zachovanou barokní vazbou krovů ve tvaru tzv. ondřejských křížů.

Po zrušení hradišťské pevnosti za Josefa II. zůstala budova v majetku armády a byla využívána zdejší posádkou jako zásobovací sklad. Zároveň však do ní začaly pronikat i civilní instituce, když roku 1784 zde byla zřízena poštovní stanice a poštovní sběrna a před polovinou 19. století pak poštovní úřad, který tu sídlil až do roku 1872. V objektu byly také nájemní byty pro jeho zaměstnance. V roce 1878 se budova stala majetkem města a byty od té doby sloužily především zaměstnancům města. Koncem 19. století byla v budově umístěna vojenská nemocnice, která zde sídlila až do roku 1905. Od přelomu 19. a 20. století tu krátkodobě působily živnostenské provozovny.

Nová etapa v historii objektu, zvaného obyvateli města Stará pošta, začala v roce 1961, kdy byla zahájena jeho adaptace na Galerii Slováckého muzea. Otevřena byla 21. října 1962, koncem sedmdesátých let prošla opravou, významně rekonstruována byla v letech 1990–1992. Po povodni
v roce 1997 došlo vlivem podmáčení k poklesu středních pilířů pravého křídla, a tím k popraskání kleneb. K jejich statickému zajištění byl tehdy vyzkoušen nově vzniknuvší systém Helifix, určený
k zajištění narušených stavebních konstrukcí. Do drážek v konstrukci byla vložena výztuž, která zajišťuje stabilitu konstrukce. Záchrana této památky byla oceněna udělením čestného titulu Stavba roku 1998.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Františkánský klášter

Klášter byl založen v roce 1491 velkovaradínským biskupem a správcem olomoucké diecéze Janem Filipcem. Když v roce 1509 zemřel, byl zde pochován a jeho náhrobek se nachází v sakristii kostela.

Ještě před dokončením kláštera, v době vrcholící luterské reformace ve městě v letech 1542–1544, byli mniši donuceni opustit objekt, který zůstal opuštěný až do počátku 17. století. K novému osazení kláštera došlo v roce 1605, kdy se do Uherského Hradiště uchýlili mniši z blízkého kláštera ve Skalici
v Uhrách.

V první polovině 17. století byl klášter poškozen požárem a živelnou pohromou, znovu zničen byl při požáru města v roce 1681. Teprve na počátku 18. století byla dokončena jak stavba kláštera, tak jeho významná barokní úprava.

Klášteru dominuje vysoká klášterní věž zastřešená barokizující bání. V přízemí je umístěna pamětní deska připomínající zbořenou kapli sv. Rozálie. Původní vstupní průčelí kvadratury kláštera je sevřeno mezi severozápadní průčelí kostela a boční průčelí činžovního domu ve Františkánské ulici. Hlavní vchod je orámován portálkem, v jehož tympanonu se nachází boltcová kartuše se znakem uherské františkánské provincie.

Vnitřní čtvercové nádvoří je lemováno stěnami s vysokým pilastrovým řádem a pětinásobnou půlkruhovou slepou arkaturou ambitu. Celé přízemí je zaklenuto barokními lunetovými klenbami.

Pozoruhodný je barokní interiér refektáře, v němž jsou ústřední výzdobou klenby štuková oválná zrcadla s freskami Zvěstování Panny Marie a s apoteózou sv. Františka, sv. Amanda a sv. Anny. Plocha klenby je zaplněna bohatým štukem závěsů z listoví, ovoce a květů růží. Špalety oken zdobí kruhové medailony s postavičkami andílků, rámované bohatým štukovým dekorem. Autorem štukové výzdoby je italský sochař a štukatér Baltazar Fontana, nástropní malby jsou dílem Inocence Kryštofa Montiho.

Výzdobu refektáře dále tvoří olejomalby na plátně situované v lunetách severní stěny zpodobňující františkánské světce sv. Jana Kapistrána, sv. Bonaventuru, sv. Antonína Paduánského a sv. Františka
z Assisi. Pod nimi jsou zasazeny do dřevěného polychromovaného obložení deskové obrazy s výjevy utrpení mučedníků františkánského řádu, další se nacházejí v prostoru mezi okny jižní stěny refektáře. Východnímu průčelí sálu dominuje krucifix lemovaný bohatou zlacenou paprskovitou svatozáří doprovázený štukovými andílky a andílčími hlavičkami, po stranách jsou situovány polychromované dřevěné plastiky Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Pod krucifixem je zavěšen deskový obraz Poslední večeře Páně. Do západního průčelí je vestavěno mramorové dvouetážové lavabo a barokní kredenční skříně. V prostoru nad nimi dvojice andělů přidržuje draperii odhalující kruhovou kartuš se znakem Amanda Ferdinanda Petřvaldského. Refektář se právem řadí k nejlepším dochovaným barokním interiérům na Moravě. Jeho restaurování bylo dokončeno v roce 2000.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Franklovka – dům č. p. 368

Franklovka, objekt v secesním stylu s wagneriánskými prvky situovaný na třídě Maršála Malinovského, je sídlem dvou oborů střední uměleckoprůmyslové školy. Hlavní průčelí domu je členěno sedmi okny a uprostřed plochým rizalitem se segmentovým štítem. Obě nároží domu jsou zaoblená a završují je kruhové věžičky s kupolemi. Patro od přízemí odděluje profilovaná římsa, korunní římsa pod střechou je umístěna na stylizovaných konzolách. Plochu mezi okny v přízemí člení pásová bosáž, v patře plastická omítka. Nejzajímavějšími architektonickými detaily jsou oválné zlacené terče a výzdoba kolem okna v patře rizalitu.

Dům postavil v roce 1920 podle vlastního projektu uherskohradišťský stavitel Julius Kopp pro firmu Josef Frankl & spol., výroba lihovin. Budova měla místnost pro vrátného, kancelářské a manipulační prostory, místnost k plnění slivovice a borovičky do lahví, místnost destilační a rektifikační, kotelnu, skladiště, stáje, bednárnu a byty pro zaměstnance. V roce 1931 byla destilárna firmy rozšířena do dvorního traktu domu č. p. 263. V roce 1939 objekt odkoupil Karel Pilát, který rovněž vyráběl lihoviny a provozoval obchod ovocnými šťávami a vínem. Po třech letech mu bylo okupanty odebráno živnostenské oprávnění, po válce pokračoval ve výrobě až do znárodnění v roce 1948.

Po vzniku Krajského velitelství Státní bezpečnosti 1. 1. 1949 byla do prostor Franklovky umístěna jeho úřadovna, a to až do roku 1960. V prvním patře budovy se nacházel zpravodajský referát, který disponoval třemi místnostmi a fotolaboratoří. V podkroví byly vyšetřovací místnosti, v přízemí a možná i ve sklepě se mohly nacházet cely (není doloženo písemnými prameny).

Objekt je nemovitou kulturní památkou.

Program:
Neděle 10. září 2023
10:00 a 11:00          Komentovaná prohlídka Franklovky (sraz u Franklovky, tř. Maršála Malinovského 368)

Fara – dům č.p. 36

Budova římskokatolického farního úřadu stojí na místě dvou domů, z nichž jeden byl farou již od středověku. V historických pramenech první zmínka o faře je datována rokem 1466, kdy je uvedeno, že se nachází ve špatném stavu. Druhý dům náležel nobilitovaným měšťanům, v roce 1620 vyhořel a grunt zůstal pustý až do roku 1637. Tehdy dům koupil děkan Václav Kulíšek, zřídil v něm kaplanství a spojil jej s domem sousedním. Oba domy pak dostaly společné popisné číslo 36.

Dnešní podoba fary odpovídá klasicistní úpravě, provedené na počátku 19. století, se zachováním rysů předcházející barokní přestavby. Ke dvěma hloubkovým traktům staršího renesančního levého domu byla připojena symetrická část s podélnou nosnou zdí. Z renesančního domu zůstala dodnes zachována místnost s valenou klenbou a olištovanými lunetami při náměstí a podsklepený špýchar v navazujícím dvorním křídle. Ze zbývající pravé části fary odpovídají barokní přestavbě obě místnosti uličního traktu. Klasicistní úpravu dokumentují klenby ostatních místností fary i hospodářského křídla s chlévy. Úpravy patra a fasády byly provedeny v letech 1879 až 1890.

Objekt je nemovitou kulturní památkou.