Markéta Prokopovičová (1989)
Protagonistka pochází z Olomouce, kde se také začala věnovat hře na varhany na ZUŠ Žerotín pod vedením Vladimíra Sobotky. Hru na varhany pak dále studovala ve třídě Petra Rajnohy a Hany Ryšavé na olomoucké Konzervatoři Evangelické akademie, kterou absolvovala v roce 2015. Následně pokračovala ve studiu varhan na Janáčkově akademii múzických umění, kterou absolvovala v letošním roce. Během svého studia se zúčastnila několika celostátních i mezinárodních varhanních soutěží: soutěže žáků základních uměleckých škol Organum Regium Pardubice 2006–2008 (3. místo v kategorii Juniori, čestné uznání v kategorii Virtuosi), Mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara 2013 a Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena v Opavě 2016. Své interpretační schopnosti dále pravidelně prohlubuje aktivní účastí na mistrovských kurzech vedených významnými osobnostmi, jako jsou J. P. Knijff, E. Wiersinga, T. Jellema, B. Klapprott, O. Latry, M. Schmeding, H.-O. Ericsson či W. Zerer. Markéta Prokopovičová koncertně vystupuje jak v ČR, tak i v zahraničí (Německo) a kromě toho se věnuje také činnosti pedagogické – vede varhanní třídu na ZUŠ Uničov a vyučuje klavír na ZUŠ Žerotín.
Program:
Louis Vierne: Symfonie č. 1 d moll
1. Prélude
2. Fugue
3. Pastorale
4. Allegro vivace
5. Andante
6. Final
Rozsáhlá cyklická skladba - SYMFONIE Č. 1 D MOLL francouzského skladatele a varhaníka LOUISE VIERNA (1870–1937) byla napsána na samém sklonku 19. století (1898–1899). Má celkem šest vět, z nichž každá má jiný charakter. Do chromatických postupů Preludia jako by Vierne vložil bolest svého života, před koncem věty můžeme dokonce zaslechnout neúprosné tikání hodin symbolizující nezvratnost osudu. Fuga je naproti tomu přísná a neustále plynoucí v komplementárním rytmu osminových notových hodnot. S houpavou melodikou věty třetí, Pastorale, se můžeme přenést do pařížských ulic, jejichž pohodu ovšem naruší emocemi nabitá střední část. Podobnou strukturu má i Allegro vivace, v němž se střídá skotačivý a hravý charakter krajních částí s melancholií části střední. V páté větě, Andante, se zase můžeme hlasem rejstříku Voix céleste nechat povznést do nadpozemských výšin nebeského klidu, než přijde slavnostní a radostný závěr celé symfonie, poslední věta – Final.
